Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. 2. 2011

Mé setkání s Andy Warholem

Bylo nebylo, jednou se však přihodilo, že jsem se na popud své dcery zvedla z pohodlného domácího divanu a vypravila se s ní do nejmenovaného historického města ve středních Čechách na výstavu Alfonse Muchy. V sychravý zimní den jsme stanuly před obrovskými klášterními vraty, na jejichž levé straně ve větru plápolal několikametrový poutač zvoucí na výstavu tohoto známého českého mistra. A k nemalé mé radosti na druhé straně dveří byl stejně velký transparent se jménem proslulého amerického pop-artového umělce jako příjemný bonus.

Výstavní prostory v zrekonstruované Jezuitské koleji věnované Muchovi byly příjemné, výstavu jsme si užily dosyta. Stejně tak i další expozici složenou z bohatých sbírek muzea. A nastal kýžený bonusový zážitek – šlo se na Warhola! Dítě sice protestovalo, že jí jméno autora nic neříká a ani mé povzbuzující nápovědy typu „Tu jeho plechovku přece odněkud znáš!“ nezabíraly, ale přesto jsem ji dotáhla k výstavnímu sálu. Zarazilo mě, že před ním stála zesílená ochrana ve formě dvou zle se tvářících mužů, z nichž jeden nám byl od příchodu k expozici neustále v patách, ale říkala jsem si, že jde asi o běžný jev u děl tak známého světového umělce a snažila se chlapa i přes jeho téměř dva metry nevnímat. U vchodu jsem si ještě přečetla, že výstava nese název „Nebezpečné vztahy“ a porovnává vždy tvorbu dvou, pro svou dobu nějak zásadních, autorů. Byla jsem napnutá jako kšandy. Chybou bylo, že jsem si vše nepřečetla pořádně a až do konce.

Postoupily jsme dál do prostoru, což už nebylo tak snadné, protože za námi duněl hlídací chlap a všude okolo byla -nevím pořádně proč- tma jako v pytli. Chodba uměle vytvořená černým plátnem zahýbala prudce vlevo kde se v přesném nasvícení objevila první díla. Šlo o Warholovu Dvojitou zlatou Monu Lisu, naproti které byla zavěšena Madona s dítětem od Lucase Cranacha. Sice jsem vztah mezi těmito dvěma obrazy necítila a ani nechápala, ale to nemusela být jejich vina. Šly jsme dál, já jsem se těšila na „plechovku“. Nicméně, jediné, čeho jsme se dál dočkaly, byl rázný pokyn fuňáče za zády: „Doleva!“ Poslušně jsme zahnuly, ocitly se ze tmy venku na chodbě a byl konec! Žádná plechovka, žádná Marilyn, žádná pseudoumělecká čmáranice, NIC!

Mně snad ani tolik nevadilo, že jsem čekala něco jiného a většího, jako mě doštíplo naprosté a záměrné blbnutí náhodných návštěvníků, kterých v tomhle slavném městě jistě nebylo málo. Chápu, že ve světovém měřítku možná může mít Dvojitá zlatá Mona Lisa vyšší postavení v uměleckém žebříčku než celý výstavní blok uznávaného secesního umělce, ale reklamní kampaň přece nemusí být až TAKHLE nablblá.

Jak jsme už psala, v sálech Jezuitské koleje probíhaly ještě dvě výstavy obrazů a objektů ze sbírek Středočeské galerie, kde byla mj. prezentována díla českých meziválečných kubistů (Čapek, Špála, Kubišta). O tom se však návštěvník z žádného poutače nedozvěděl. Priority vedení muzea byly zřejmě někde jinde

My jsme pak náš výlet úspěšně zakončily v nedaleké občerstvovně úžasnou palačinkou, kde nám navršená šlehačka dala rychle zapomenout na neúspěch s Campbellovou polévkou.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář